Reakce na Lenčin článek..
19. ledna 2012 v 19:29
Nesmutnit, neradovat se = neprožívat. Neprožívat, tak jak cítím a vlastně potřebuji = snad nežít.
Psala Lenka, o tom že na světě je hodně smutku.
Ano, je.. Víc než dost..bohužel.., nebo bohudík, že není jen veselo?
V mnoha věcech se s Lenkou shodnu, je dost toho, kde jsme na stejné vlně.
Možná i proto tak reaguji teď na její poslední článek.
Vůbec nejde o to, že bych ji snad nevěřila, že ona si tu cestu našla a že je pro ni, správná.
Žilo by se nám mnohem snadněji, to jistě.
Snadněji, ale zůstali bychom ještě vůbec lidmi..tedy těmi pozemskými, kterými jsme dnes?
Já o tom pochybuju, až nevěřím.
Spíš mi to navodí pocit, že bez i negativních pro nás emocí a událostí, bychom asi byli veselejší..
Jestli ovšem ještě lidmi spokojenější bez toho, co k nám taky patří, ať chceme, nebo ne.
A proč píšu, nebo bohudík, že je i smutek ?
Když přece nepoznám smutek, trápení se pro něco, pro někoho, jak poznám pak ..
tak tohle je štěstí, netrápím se, tak je mi fajn.
Jak mohu soucítit, aniž bych smutek sama někdy prožila..
Jak mohu eventuelně pak někomu pomoci zkušeností, kdyžbych ji neměla sama odžitou ?
Ale vezmu to i opačně. Když smutek vystřídá pak po čase radost, vím, že lze to, nebo ono zvládnout.
Pak zase mohu někoho povzbudit, sdělit mu jak se povedlo mně a není to plané povídání.
Vím pak o čem mluvím sama za sebe.
A jiný zas sám za sebe může pomoci tím, že popíše svou zkušenost svou cestu.
Ano, věřím, že nemoci a nejen ty horší vzniknou např. po rozchodech partnerů a nejen..
Ale převážně, myslím, že život je především o vztazích. Jsou pro nás důležité.
Asi každý potřebujeme a chceme někam patřit, cheme dávat lásku, ale i ji rádi přijímáme.
Málokdo se otřepe hned. každému to trvá dle jeho nátury různě dlouho, nebo i krátce..
Ano, přílišné matlání a patlání se v tom je dobré pokusit se zkrátit na minimum.
To by si taky asi každý přál..jenže zas to zvládá každý jinak.
Je tedy víc, než pravděpodobné, že pokud o vztah, nám kdysi blízkého člověka, nějak
přijdeme, na nějaký čas nás to poznamená.
Nějak se mi nechce věřit, že ten komu to trvá pro okolí až příliš dlouho
byl v tom a z toho sám šťastný.
Ale řekla bych, že i to patlání se ve svém smutku, když nastane, že je ho potřeba.
Pro to hojení..rozložit ho a pak si to zase složit, ale lépe. Srovnat si v hlavě.
Uvědomit si třeba, že není důvod jen ke smutku, lítosti za něčím.
Že je důvod i k radosti, že už vím, že vše nebylo asi tak, jak si člověk myslel
a nakonec může být i rád za to, že se od něčeho osvobodil, že za vším nemusí tesknit.
A pro příště ví víc.
Lípa..i má..
23. června 2010 v 22:37
Zde hledá